Nedávno se na mě obrátila moje kamarádka Ivana s nabídkou: „Nechceš pytel fantasmagorických knížek?“ Na můj nechápavý pohled reagovala dovysvětlením, že její téměř dvacetiletá dcera už konečně začala číst „pořádné“ knížky,např. Steinbecka. Stále jsem nerozuměla tomu, co je to konkrétně za knížky a proč se jich tímto způsobem zbavuje. „No to jsou všichni ti Harry Potterové a Páni prstenů… už to nechci doma ani vidět.“

Chvíli jsem se pokoušela kamarádku přesvědčit, že by si tyhle velmi oblíbené tituly měla nechat třeba pro vnoučata. Bylo to marné. Uznává pouze knihy „o skutečném životě“. Tak jsem jí navrhla, že je možné darovat knihy do školy, kde je využijí ve školní nebo třídní knihovničce. Nějakou dobu mi tenhle rozhovor ležel v hlavě. Přemýšlela jsem o tom, co nás formovalo ve vztahu ke knihám. Podobně jako Ivana jsem prošla školou s povinnou četbou, kde se na prvním stupni četly na všech školách stejné knihy a na druhém jsme si své čtenářské deníky opisovali od rodičů nebo starších sourozenců. Vyrůstali jsme s pocitem, že povinná četba je ta pravá, i když pekelně nudná, zatímco moje oblíbené Čtyřlístky, dívčí romány a foglarovky jsou brak, který se čte spíš tajně. Důsledkem možná je, že dnes řada dospělých čte pouze noviny, jejichž opravdovost se podle tohoto přístupu nedá zpochybnit.

Vzpomněla jsem si také na to, jak jsem kdysi svým žákům ve škole zadala porovnat jejich žebříček TOP TEN nejoblíbenějších knížek s knihami, které četli jejich rodiče ve stejném věku. Vznikl z toho moc zajímavý projekt, přičemž nejzajímavější část se odehrávala právě doma před rodinnými knihovnami.

Myslím také na Karolínu, Ivaninu dceru, co na to říká, že jí maminka vyhodí její oblíbené knížky? Jak to tomu už dospělému člověku kamarádka vysvětlí? Napadlo ji, že zřejmě právě zásluhou „fantasmagorických“ knih získala její dcera čtenářské návyky, které ji dovedly do stádia, kdy se rozhodla sáhnout po náročnější literatuře? Budiž řečeno ke cti všem takovým rodičům, že tyto knihy dětem dopřejí, i když při tom velmi trpí! Tomu, že podpora čtení nese své ovoce, jsou věnovány i následující stránky tohoto bulletinu.

 

P.S. Ivana nakonec knihy věnovala jedné veřejné knihovně, která je využila v programu Dejme knihám druhou šanci. Myslím, že zrovna tyto tituly se tam dlouho neohřejí a udělají radost dalším čtenářům.

Kateřina Sobotková

koordinátorka projektu Jak efektivně vyučovat průřezová témata a rozvíjet čtenářství, Varianty

Čeští žáci samozřejmě umí „nějak“ číst. Problém nastává, pokud po nich budeme chtít, aby s textem dále pracovali. Schopnost analyzovat text a porozumět mu ztrácí čím dále tím více českých dětí. Podle mezinárodního srovnání PISA 2009 dosáhli naši žáci mezi srovnávanými zeměmi podprůměrných výsledků.

Co je podstatnější, Česká republika je jednou z pěti zemí sledovaných mezi lety 2000-2009, která zaznamenala v této oblasti největší propad. Plných 23 % procent patnáctiletých má nízkou míru čtenářských kompetencí a s největší pravděpodobností budou mít velké problémy uplatnit se v dalším životě. Zároveň výrazně vzrostl počet dětí, které dosahují nedostatečných výsledků. Snižuje se také počet dětí, které dosahují ve srovnání s vrstevníky z ostatních zemí OECD výborných výsledků. Toto jsou známá a často zmiňovaná fakta. Co se ovšem často nezmiňuje je, že především výsledek českých chlapců je mimořádně alarmující. Celá třetina patnáctiletých se v rámci mezinárodního srovnání umístila na nejhůře hodnoceném místě, což představuje významné zhoršení.

Zároveň klesá také počet dětí, které čtou knihy s radostí. Čtení se tak stává pro stále větší část žáků nemilovanou činností. I v tomto ukazateli jsme „prokázali“ výrazný skok směrem dolů. Poslední disciplínou, kde jsme si od roku 2000 výrazně pohoršili, je kázeň žáků v hodinách českého jazyka.

Nečekaně velké rozdíly jsou také mezi regiony v ČR. Nejlepšího průměrného výsledku dosáhli žáci v Praze. Naopak nejhůře dopadli žáci v Moravskoslezském a Karlovarském kraji. Jen o něco lépe zabodovali žáci z Olomouckého a Ústeckého regionu.

V současné době bohužel nemáme žádnou solidní analýzu, proč jsme se dostali do této spirály zhoršujících se výsledků, a to nejen ve čtenářské gramotnosti. Což je velký dluh. Dobrou zprávou je, že jsme stále čtenářskou velmocí v počtu prodaných knih, v husté síti knihoven a i letmý pohled do dopravních prostředků ukazuje, že se čtením to u nás není zase až tak tragické. Otázkou je, jak čtenářskou gramotnost předat dětem.

Pavel Košák

koordinátor projektu Jak efektivně vyučovat

průřezová témata a rozvíjet čtenářství, Varianty

 

Schopnost analyzovat text a porozumět mu ztrácí čím dál více dětí. o čtenářství a čtenářské gramotnosti jsme si povídali s ondřejem Hausenblasem z o. s. kritické myšlení.

České děti umí číst, ale nerozumějí moc tomu, co čtou. Kde hledat příčinu nedostatku analytického čtení?

Rozumět čtenému není jenom věc analytického čtenářství. Příčin je určitě několik a jsou dost skryté. Navíc u nás nejsme zvyklí o nich moc přemýšlet. Spousta lidí si myslí, že číst = vyluštit písmenka a znát slova. K porozumění však vede poměrně dlouhá cesta intelektuální i afektivní. Na jeho počátku stojí vztah čtenáře k tomu, co čte. Když to číst chce, asi něco hledá: zážitek (například mrazení z hororu, napětí z dobrodružství, dojetí z lásky nebo uspokojení z toho, že bude lépe informovaný). Když nechce, asi nic moc nehledá, a proto také moc porozumění nenajde. Současné děti v poměrně raném věku ztrácejí chuť si počíst a něco se dočíst. Mnozí se v první třídě trápí pouhým dekódováním textu. Než se české dítě naučí plynně číst, aby ho to „nebolelo“ a mohlo mít radost z četby, trvá to moc dlouho – a dospělí dnes nemoudře přestávají dětem po šestém roce života předčítat.

Dnešní děti jsou také méně zvyklé čekat, že jim smysl sdělení „dojde“. Velmi důležité je zároveň to, jak jsou děti naučené a zvyklé si poradit s potížemi v porozumění některému místu v textu – slovu, celé větě, některé situaci. Děti potřebují střádat zkušenost s překonáváním potíží a dostávat přiměřenou dopomoc. A zásadně důležité je, aby děti mohly to, čeho se dočetly, také hned uplatnit: aby si o prožitku mohly popovídat s kamarádem nebo rodičem, aby poznatek získaný četbou posloužil tomu, kvůli čemu ho vlastně v knize hledaly.

Jak můžeme konkrétně podporovat zájem dětí o čtení?

Zaprvé pomoci dětem nepřerušit vnímání celých příběhů nebo básní. Děti se sice musí naučit louskat písmenka, ale např. genetickou metodou dospějí k samostatnému čtení často už do Vánoc první třídy. Proč tedy nelouskat první tři čtyři věty a pak si zbytek pěkného příběhu, nechat od paní učitelky krásně předčítat?

Děti o trochu starší se zase potřebují včas naučit svou čet- bu sdílet s druhými. K tomu je moc důležité umět psát. Jednak si zapisovat osobní záznamy z četby (nikoli me- chanické „čtenářské deníky“ převypravující děj a jména postav), jednak psát o svém čtení druhým lidem kolem sebe, a dokonce také sepisovat – psát své vlastní malé pokusy spisovatelské, aby člověk lépe rozuměl, že text uznávaného autora obsahuje mnohá tajemství a rafinované postupy.

Další způsoby podpory najdete v Kritických listech nebo v kursech Kritického myšlení. velmi alarmující jsou především snižující se výsledky chlapců. Jsou snad chlapci méně čtenářsky „disponovaní“ než dívky?

Tak je to dnes po celém světě. Chlapci prostě mají jiné východisko – já myslím, že jsme od původu lovci – stopaři. Máme v genech jít po stopě – po příběhové linii, dost rychle se rozhodovat, kterým směrem dál, a zažít vzrušení a uspokojení z vítězství nad kořistí. Čtení může být docela nudné, pokud tohle autorka povídky neví nebo neumí, nebo když má na mysli dívky: jejich rozhlížení, přebírání možností, paralelní pozornost k mnoha rozmanitým detailům a vícečetným vztahům. Chlapcům možná také hůře sedí „poslušenský“, netvořivý způsob výuky v mnoha našich školách, a mají odpor k činnostem, které vyžadují klid a soustředění tak jako četba.

ondřej Hausenblas

Od roku 1987 vyučuje češtinu a literaturu, zejména didaktiku, na Univerzitě Karlově, dříve na Filozofické, nyní na Pedagogické fakultě. Posledních jedenáct let působí jako lektor programu Čte-

ním a psaním ke kritickému myšlení (www.kritickemysleni.cz), zaměřuje se hlavně na čtenářskou

gramotnost a čtenářství.